2024

Ohlasy akcí konaných v roce 2024

Lidskoprávní konference Hranice důstojnosti

Druhý ročník Mezinárodních dnů proti rasismu v Česku oficiálně zahájila stejnojmenná konference, která se konala v úterý 21. března 2024 na půdě Senátu Parlamentu České republiky ve Valdštejnském paláci v Praze.

Během ní vystoupili zástupci menšin, představitelé státu i vyslanci organizací, které o lidská práva pečují. Řeč byla také o situaci ukrajinských uprchlíků v Česku a došlo k oficiálnímu vyhlášení výsledků studentské literární soutěže na téma "Hranice důstojnosti...".

Přednášky ze senátní konference byly publikovány ve sborníku, který lze stáhnout zde:Sborník z konference "Hranice důstojnosti"

Fotogalerie ze senátní konference:

Praha – Vinohrady: vystoupení souboru Kalina v knihovně

foto: Berenika Haladová

Nový Jičín

Hodonín: bohoslužba proti rasismu v kavárně

Hradiště u Nasavrk: pašijový recitál Slávka Klecandra

Horní a Dolní Čermná: ekumenická bohoslužba

Global Goals Summit Praha

Mezinárodní konference o lidských právech, kde byl jedním z hlavních hostů i evangelický farář pro menšiny Mikuláš Vymětal. V diskusi moderované Martinem Veselovským vystoupil M. Vymětal spolu s vládní zmocněnkyní pro lidská práva Klárou Šimáčkovou Laurenčíkovou.

foto: archiv organizátorů

Nelitujeme, že jsme se do toho pustili

K Mezinárodním dnům proti rasismu se v Přešticích připojili již podruhé

Do evangelického sboru v Přešticích se zpráva o možnosti uspořádat akci v rámci Mezinárodních dnů proti rasismu dostala poprvé v loňském roce. Rychle jsme tehdy improvizovali a pozvali k nám naprosto výjimečnou hlasovou umělkyni a performerku Ridinu Ahmedovou. Neměli jsme valná očekávání, chtěli jsme zkrátka svou trochou přispět dobré věci. Ovšem k naší velké radosti a Ridinině milému překvapení se tehdy sál doslova zaplnil lidmi z Přeštic i okolí a koncert měl obrovský úspěch. Taková premiéra Mezinárodních dnů proti rasismu v našem sboru byla natolik příznivá, že jsme se bez váhání rozhodli pokračovat v této misi.

Letošní téma se soustředilo na otázku lidské důstojnosti. Vzhledem k aktuální situaci na Blízkém východě a vlně antisemitismu, která se žene Evropou, nás první kroky příprav vedly ke koncertu židovské hudby. Po určitých úvahách a zkušenostech jsme ale stále naléhavěji vnímali, že více nenávisti v našem kraji, spíše než na Židy, dopadá na hlavu Ukrajinců. Jako společenství se aktivně zapojujeme do pomoci lidem, kteří Ukrajinu po ruské invazi opustili, a jako společenství také od začátku války stále častěji čelíme slovním útokům těch, kteří mají o naší službě jiné představy. Téma lidské důstojnosti nás tedy přivedlo k ne příliš populárnímu rozhodnutí – věnovat letošní ročník ukrajinské menšině.

Pozvání tentokrát přijala zpěvačka (a lékařka) Ženja Samopadna z Plzně. Ženja tu žije již řadu let, ale poprvé vystoupila na únorové akci Modlitba za Ukrajinu, kde svým zvučným hlasem zaplnila rozlehlé prostory katedrály sv. Bartoloměje. Stejně silnou atmosféru jsme pak mohli prožít také 22. března v Centru J. A. Komenského, když zde sama, jen za doprovodu přehrávače, zpívala populární i méně známé ukrajinské písně. Nezůstali jsme ale jen u hudby – tak jako v minulém ročníku, i letos koncertní část programu doplnil básník Martin Šimek recitací své poezie. A milou návštěvou nás poctil také farář pro menšiny Mikuláš Vymětal, který krátce představil koncept a historii Mezinárodních dnů proti rasismu.

Letošní zkušenost s organizací akce nám ukázala, jak náročné může být přesvědčit druhého o něčem tak samozřejmém, jako je skutečnost, že každý z nás si zaslouží lidskou důstojnost. Letos totiž nebyl náš sál ani zdaleka plný a s téměř stoprocentní jistotou můžeme říct, že za tím stála lhostejnost, předsudky, nebo dokonce nenávist.

Tím spíše nelitujeme, že jsme se do toho pustili, naopak – věříme, že to má smysl a vnímáme to jako impuls v příštím roce hledat nové cesty, jak v našem městě přispět přijetí všech bez rozdílu.

Anna-Marie Rebeka Pavelková Mišterová, evangelický sbor v Přešticích

Pelhřimov a Humpolec: Modlitba v rámci dnů proti rasismu 2024

Milosrdný Bože,
dnes se k Tobě obracíme s prosbou o odstranění rasismu z našeho světa. Učiň nás nástroji Tvé lásky a spravedlnosti, abychom dokázali překonávat všechny předsudky a nenávistné postoje vůči těm, kteří jsou odlišní od nás.

Prosíme Tě, posilni nás ve snaze porozumět druhým lidem, ať už jsou jakékoli barvy pleti, původu nebo kultury. Dej nám odvahu vystoupit proti nenávisti a diskriminaci a budovat svět plný tolerance, respektu a bratrství.
Naplň nás pochopením, že každý člověk je Tvým stvořením a zasluhuje si být milován a respektován. Pomoz nám prolamovat řetězy nenávisti a přinášet světlo pochopení a jednoty do našich komunit.

Prosíme Tě, dej nám odvahu a vytrvalost být hlasem těch, kdo jsou utlačováni a zneužíváni kvůli svému původu. Ať naše srdce a naše činy svědčí o Tvé lásce ke všem lidem, bez ohledu na jejich rasu či etnický původ.
Věříme, že s Tvou pomocí a naší oddaností můžeme změnit svět na místo, kde vládne láska, porozumění a vzájemná úcta. Amen.

Petr Turecký, farář sborů ČCE Pelhřimov a Humpolec

Kostel sv. Martina ve zdi Praha: Modlitba k mezinárodním dnům proti rasismu

„Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Marek 10, 45)

Bože, když jsem přemýšlel, jak se dnes modlit… ozývali se mi v hlavě Pete Seeger a Joan Baez s jejich We shall overcome a také náš Spirituál kvintet s jejich Jednou budem dál… na mysl mi vytanul i Václav Havel, jak to tenkrát v Praze propojil…

Oh, deep in my heart I do believe We shall overcome some day!

Bože, když se shromažďujeme na tomto místě, dej, ať nás naplní tvůj Duch; když je to u Martina ve zdi, ať jsme zdí proti rasismu, xenofobii, sexismu či homofobii… Při dnešní Bohoslužbě se spojujeme se sestrami a bratřími, kteří podobnou Bohoslužbu slavili, slaví či slavit budou a připomínáme si je, dej, ať každý / každá z nás svou vírou přispíváme k tomu, aby byl život na této zemi spravedlivý a důstojný.

Pozvedej náš zrak nad bariéry pleti, kultury, orientace, vyznání, vždyť to je to, co nás rozděluje… dávej nám moudrost, jak spolu jednat a jednat spolu. Pomoz nám, abychom namísto odsudků konečně opravdu dokázali respektovat odlišné cesty, abychom namísto zvláštní tolerance konečně dokázali milovat.

Chceme kráčet v Ježíšově duchu a v Ježíšových stopách, vždyť On nepřišel, aby mu bylo slouženo, ale aby sloužil. Chceme lidem podávat pomocnou ruku a v lásce jim otevírat svá srdce. Vzbuzuj v nás touhu po hledání tvé cesty pro tento svět.

Připomínáme si slova jednoho velkého bojovníka za lidská práva: „Současná církev je často jen slabým a neúčinným hlasem s nejistým poselstvím. Často je oddaným zastáncem stávajících pořádků…“ Proto se modlíme, abychom nemlčeli, když se děje bezpráví a abychom narušovali status quo kdykoli, kdy nás k tomu Bůh volá. Připomínáme si však i velký sen a naději zmiňovaného bojovníka: „Temná mračna rasových předsudků se brzy přeženou, hustá mlha neporozumění… nad našimi komunitami… se brzy rozplyne… v nedaleké budoucnosti… zazáří jasné hvězdy lásky a bratrství!“ To a sebe Ti ve víře svěřujeme!

Jen víru mít, doufat a jít, jednou budem dál… já vím! Amen.

Tomáš Živný, farář sboru Evangelické církve augsburského vyznání v Praze

Uherské Hradiště: Dny proti rasismu podruhé

Letos se do nich obtiskla sederová večeře, válka na Ukrajině či zkušenost z Taiwanu

Letošní dny proti rasismu měly v našem sboru trochu jiné zaměření než loni. Zachovali jsme téma Izrael – Palestina. Palestinské téma zastupovaly letos modlitby palestinských žen. Tak tomu bylo i na mnoha jiných místech. Téma Izraele pak stejně jako loni zpřítomnila sederová večeře. Všiml jsem si, že pro některé členy církve je konání sederové večeře v rámci evangelického sboru problém. Pravidelně se na toto téma objevují různé diskuse. Chtěl bych proto povzbudit k tomu, abychom se nebáli si takto jednak přiblížit něco z tradice Božího lidu Staré smlouvy, ale také abychom se nebáli vědomí, že na Boží lid Staré smlouvy navazujeme, že jsme naroubováni jako nová ratolest na stejný kmen. Neodmítli jsme Starý zákon. A večeři Páně, která vyšla ze sederové večeře, slavíme někde každou neděli, někde každý měsíc a někde několikrát do roka. Proč si tedy nepřipomenout i to, v jakých souvislostech se odehrála poslední večeře Ježíšova s jeho učedníky, v celku a důkladně? S ohledem na dny proti rasismu jsem pak přesvědčen, že posilování vědomí sounáležitosti s vyvoleným lidem izraelským chrání před zbytečným antisemitismem.

Z Ukrajiny na Taiwan

Oproti loňsku jsme letošní pozornost zaměřili na jiná teritoria světa. Letos na místa, kde zuří válka či kde se války obávají. Jedno setkání bylo věnováno Ukrajině. Hostem byl fotograf Vojtěch Dárvík Máca, který fotil Ukrajinu již před ruskou invazí 2022, a známý je především díky snímku z Buči, který obletěl svět a v r. 2022 získal Cenu diváků Czech Press Photo. Poutavé bylo ale celé jeho vyprávění o tom, co znamená fotit ve válečných zónách. Vedle různých fotografií jsme si prohlédli též vybavení válečného fotografa.

Ohniskem napětí ve světě je nepochybně i Taiwan. Ten nám přiblížil velmi pokojným způsobem Ondřej Dostál z Boskovic, který na tomto ostrově pobýval pracovně s celou rodinou, a místo, lidé i kultura mu přirostli k srdci. Vedle různých lokalit Taiwanu jsme poznali i chuť místního čaje. Při vyprávění Ondřeje Dostála asi nejen mně běželo hlavou, co bude s celou tou krásou, pokud se rozhodne Čína zaútočit a na ostrově převzít moc. A co bude se svobodou a demokracií této asijské země, pokud se to Číně podaří a ostrova se zmocní.

Umělé bariéry

Podstatnou složkou setkání byla i jedna neděle, kde se téma rasové snášenlivosti promítlo i do bohoslužebného dění. Zaznělo kázání na text z 1J 3,1–2: „Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi. Proto jsme světu cizí, že nepoznal Boha. Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest.“

Univerzalita, která je v textu patrná, se potom objevila i v kázání samotném: „Církev, a zejména církev prvotní, byla velmi otevřená a na svou dobu moderní. Nedělala rozdíly podle původu člověka, neupřednostňovala bohaté, netlačila na první místa jen muže. Naopak. Nejen lidé různých národů, různého původu, ale také v jednom společenství chudí i bohatí vedle sebe. […] Místo toho, aby reformace přinesla okamžitě ženy po boku mužů ve vedoucích pozicích v církvi, jsme nadšení z toho, že jsme loni oslavili 70 let od první ordinace žen – a to ne celosvětově, ale jen v naší malé evangelické církvi. Místo toho, aby se církev zbavila všech nádechů rasismu, aby své vnitřní myšlení nastavila směrem k univerzalitě evangelia, nechala si potom společenským vývojem nadiktovat vnímání různosti ras jako cosi daného. Snad dokonce Bohem daného. Jak jinak si vysvětlit, že byla církev ochotna na některých místech podpořit ideu, že bílý muž může mít černého otroka či černou otrokyni? Proč mnohé rasistické proudy nacházejí podporu v určitých skupinách církve? Proč se i u nás stále silně akcentuje odpor vůči migrantům – a to i mezi některými křesťanskými kruhy? Cožpak neplatí nic z toho, co jsme četli? ‚Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni Božími dětmi a jsme jimi.‘ Ano, mnozí migranti nejsou křesťané. Ale jsou to stejní lidé jako my, se stejným potenciálem přijmout Krista za svého Pána. Je tedy lepší, když přijde bílý zloděj a vrah, který má s církví stejně málo společného jako syrský muslim? Jak se stavíme – jako křesťané – k biblickým výzvám k otevřenosti vůči hostu?“

Jaký je společný jmenovatel všech našich letošních setkání? Že si my lidé úplně zbytečně komplikujeme život tím, jak vytváříme umělé bariéry mezi sebou a pěstujeme odpor k lidem jiné rasy či jiné národnosti. A potom také, jak nebezpečné jsou všechny snahy po ovládání druhých, jaké zlo se tím vpouští do světa.

Osobně jsem vděčný za konání Mezinárodních dnů proti rasismu. Můžeme si tak připomínat postoje, které jsou v souladu s Boží láskou zjevenou v evangeliu.

Michal Vogl, farář evangelického sboru v Uherském Hradišti

Den Romů se slavil i ve Vrchlabí

Průvod městem připomněl tragickou smrt mladé Romky

Mezinárodní den Romů se slaví už od roku 1990, v Česku pak od roku 2001. A ve Vrchlabí od letoška – oslava se konala v sobotu 6. dubna u nás ve vrchlabském evangelickém sboru v péči lidskoprávního a sociálního spolku Mnoho světů v Jilemnici.

„Vážně nás potěšilo, když se lidé z Mnoha světů obrátili právě na nás s tím, že by první ročník podkrkonošské oslavy Mezinárodního dne Romů konal na vrchlabské evangelické faře. Popravdě jsme byli trochu nervózní, jak to napoprvé klapne, ale bylo to fakt skvělé“, říká vrchlabský farář Michael Pfann.

Historicky první vrchlabský Mezinárodní den Romů ve Vrchlabí začal krátce po poledni společným průvodem proti rasismu. Zhruba tři desítky účastnic a účastníků, z nichž mnozí dorazili i z docela vzdálených koutů republiky, vyrazily od vrchlabského zámku, sídla vedení města, nejprve na Nábřeží Marie Kubátové.

Právě tam došlo 15. února 1998 k ostudné události – v ledové vodě řeky Labe tam přišla o život Romka Helena Biháriová. Dodnes není úplně jasné, jestli ji do řeky dvojice mladých neonacistů přímo strčila, nebo jí „jenom“ nedovolila vylézt, ale i přes obětavost redaktorky Českého rozhlasu Elišky Pilařové, která pro ni do řeky skočila, se život paní Biháriové zachránit nepodařilo. „Po těch letech je snad nejděsivější, jak často se v reakci na připomínku téhle smrti objevují nejrůznější výklady o tom, jaká ta žena byla, jakou měla pověst a podobně, jako by to bylo nějak důležité vzhledem k tomu, že naprosto zbytečně zemřela,“ říká farář Pfann.

Po pietní zastávce průvod pokračoval až do našeho vrchlabského sboru, kde začala veselejší část Mezinárodního dne Romů. Zahájili jsme ji stylově, perfektní performancí romské hymny Djelem, djelem! v podání Kateřiny Richtrové a Antonína Karáska. Lingvista Viktor Elšík přednášel o romštině v Česku, jinde v Evropě i ve světě. Nechyběla nabídka nádherných knih z produkce nakladatelství Kher. A z jedné z nich, z knížky Májky a totemy, také četl veřejně její autor, pan Michal Šamko. Petr Globočník z Litvínova představil historii i plánu projektu tamního Sousedského domu Libuše na litvínovském sídlišti Janov a pak se modlitebna rozduněla beatboxem trojice janovských kluků. Marně jsem hledal, kde mají schované bicí. Byl to skutečný beatbox. Akci uzavřela úplně skvělá party – rapová kapela B. D. C. Crew, mimochodem také z litvínovského Janova – tancovalo se i na kazatelně!

„První ročník Mezinárodního dne Romů ve Vrchlabí se vážně povedl. I spolupráce s vrchlabským evangelickým sborem byla skvělá. Takže jsme se rovnou domluvili na tom, že příští ročník se odehraje 5. dubna 2025 a společně se budeme snažit, aby se o něm včas dozvědělo co nejvíc Romů i neromů z Vrchlabska a Jilemnicka,“ říká Jakub Ježek z Mnoha světů v Jilemnici.

Jakub Kašpar, kurátor evangelického sboru ve Vrchlabí; foto: archiv pořadatelů

Jakou cenu má lidský život?

Kázání při příležitosti Mezinárodních dní proti rasismu

Jestliže ‚vzýváte jako Otce‘ toho, kdo nestranně soudí každého podle jeho činů, v bázni před ním žijte dny svého pozemského života. Víte přece, že jste z prázdnoty svého způsobu života, jak jste jej přejali od otců, nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou krví Kristovou. On jako beránek bez vady a bez poskvrny byl k tomu předem vyhlédnut před stvořením světa a přišel kvůli vám na konci časů. Skrze něho věříte v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a dal mu slávu, takže se vaše víra i naděje upíná k Bohu. (1Pt 1,17–21)

Jakou cenu má váš způsob života? Nebo ještě příměji, jakou cenu má váš život? Jako cenu má život? Udělal jsem si k tomuto tématu sedánek s umělou inteligencí. Zeptal jsem se chatu GPT, jakou cenu má lidský život. Odpověděl vyhýbavě, že je to otázka „složitá a filozoficky hluboká“. Nicméně, že jsou obory, kde se o tzv. „životní hodnotě“ přeci jen uvažuje i ve finančních částkách. Dělají to třeba pojišťovny. Vyhodnocují, za jakých okolností, v jakém zdravotním stavu ještě investovat do lékařské péče a kolik. Tak jsem na umělou inteligenci přitlačil a chtěl jsem reálná čísla. Pořád se vyhýbala, mluvila o statistických modelech, algoritmech a „analýzách rizik k určení pojistných sazeb a limitů pokrytí“. Když jsem se jí zeptal, jaká je cena lidského života z hlediska lékařské péče – vyjádřeno v korunách, řekla mi, že takové určení je nemožné a nelidské. Před umělou inteligencí jsem se tedy znemožnil, má mě za nemorální zrůdu. A je to dobře.

Větší úspěch jsem měl na Googlu. Tam jsem se dozvěděl, že v České republice je „hodnota zmařeného lidského života (…) stanovena na 400násobek průměrné mzdy za kalendářní rok předcházející roku, v němž se ustálil zdravotní stav poškozeného. V roce 2020 se tato částka pohybuje okolo 13, 3 mil. Kč.“ Tolik web Česká justice, který se zabýval finančními kompenzacemi pro pozůstalé zabitého člověka. Doporučuju vám ty částky negooglit. Jestli se vám zdá tohle moje hledání po ceně člověka vyšinuté a nelidské tak, jako umělé inteligenci, je to dobře. Hodnota lidského života přeci nejde stanovit v korunách ani v eurech. Jenže když člověk o hodnotě lidského života přestane mluvit obecně, ale dotkne se konkrétních případů, mohou ho čekat dost znepokojivá zjištění. V posledních týdnech mnou poměrně otřásl jeden nezamýšlený společenský výzkum na tohle téma. Vy jako pamětníci ten případ budete znát jistě lépe než já. Před dvěma týdny bylo výročí smrti Heleny Biháriové, Romky z Vrchlabí a matky 4 dětí, kterou před 26 lety dva mladí muži, skinheadi, hodili do jarního rozvodněného Labe. Jestli ji tam přímo hodili nebo jí jen znemožnili vylézt, či jen přihlíželi a nepomohli jí ven, to není jasné. Rozhodně před nimi směrem k Labi utíkala. Jisté je, že se nakonec utopila a ti dva skončili ve vězení.

Při výročí smrti Biháriové studenti z jilemnického spolku Mnoho světů na náplavce udělali provizorní pietní místo, kde člověk mohl zapálit svíčku a vzpomenout na Biháriovou. Jejich akce rozpoutala záplavu reakcí na sítích i mezi lidmi. Nejhlasitější tón zněl: Biháriová byla problémová, kradla, snad i prostituovala, jednomu z dvou mužů předtím ve Sklípku ukradla peněženku. Nevím. Všechno to mám z kdovíkolikáté ruky. Snad to tak i bylo. Co mě nad tím ale zaráží, je, že jakoby tohle všechno – drobná kriminalita – nějak ospravedlňovalo její smrt (vraždu). Říká se to jako polehčující okolnost: „Vždyť kradla. To byl problémový případ.“ Jako by za krádež dvou stovek člověku náležel trest smrti. Navíc vynesený rukou lidu. Jako by hodnota lidského života byla nižší, když se dopouští drobné kriminality nebo není bílý. Tak má každý život stejnou cenu, nebo ne? Existuje nějaká škála? Má něčí život větší cenu a něčí menší? Podle čeho se to rozhoduje? Kdo to rozhoduje? Jsem si celkem jistý, že koleje tohoto uvažování sice začínají na nádražích měst plných spořádaných občanů, nakonec ale vedou až do koncentračních táborů.

Jsem vlastně rád, že po tak otřesných úvahách můžu otevřít Bibli a číst, že existují také úplně jiné hodnotové systémy. Jakou cenu tedy má lidský život? Jak to vidí Petr ve svém dopise? Ten má jasno v tom, že za život se nedá platit penězi ani drahými kovy. „Z prázdnoty svého způsobu života jste nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, zlatem ani stříbrem.“ V Petrově době bylo možné za určitý obnos zlata vykoupit otroka z otroctví. Koupit si svobodu za tvrdou měnu. Petr ale ví, že pravá hodnota lidského života se neváží na decimálkách. Petr vzpomíná na vyvedení Izraelců z Egypta, jak předtím potírali futra krví z beránka, kterého před cestou večeřeli. Anděl smrti pak jejich domovy obešel. Tady už krev byla prolita. Petr vzpomíná na Izajášova beránka zbitého, kráčejícího na porážku, který na svém těle nese bolest našich hříchů. Protože my bychom ji neunesli. Jeho krev byla prolita. K nám už smrtka nemusí. Petr vzpomíná na Ježíše na kříži. Visel na něm, abychom my nemuseli. Jeho krev byla prolita. Naše už nemusí. Takhle jsme byli my vykoupeni. Cenu našeho života za nás zaplatil někdo jiný. „Byli jste vykoupeni drahou krví, drahou krví Kristovou,“ píše Petr a pokračuje: „Tenhle beránek bez vady, čistý a neposkvrněný, nevinný, za vás položil život. Díky smrti nevinného člověka, Syna Božího, můžete žít.“ Tady se konečně dozvídáme něco pořádného o hodnotě lidského života. Zdá se, že je dost vysoká. Lidský život má tak velkou cenu, že ji Bůh vyvážil životem vlastního syna – který si to rozhodně nezasloužil. Prolil jeho krev, abychom my nemuseli krvácet.

Co to tedy znamená, že jsme byli vykoupeni? Znamená to, že nemusíme žít v žádných vyjetých kolejích. Můžeme vystoupit ze způsobu života, z poměrů, které nás po předem položených kolejích vezou jen jedním možným směrem. Jedeme po cestě, před kterou se otevírá perspektiva. Nadějná perspektiva. Jsme svobodní k tomu žít život tak, aby měl smysl. Mimo vyjeté koleje. Kreativně. Smysluplně. Co znamenají ta zvláštní slova, že za nás Kristus prolil krev? Znamená to, že náš život má cenu. Ta cena je nevyčíslitelná. Všimněme si: nikde ani slovo o tom, že by cena něčího života byla vyšší a něčí nižší. Prostě život má cenu – bez ohledu na průšvihy, do kterých jsme šlápli a nemůžeme je dostat z podrážky. Ježíšův příběh naopak vypráví o tom, že Ježíš se bavil s lidmi, kteří šlápli i do pořádného hnoje, s lidmi, za které my bychom nedali ani zlámanou grešli. I za ty s jejich drobnou kriminalitou, i za ty s doživotními tresty, i za nás s hrby obtěžkanými všemožnými životními propady prolil krev.

Právě kvůli těm našim průšvihům ji prolil. To abychom z jejich bahna mohli vystoupit. Začít znovu a lépe. Neodměřoval svoji krev po mililitrech – tomu víc, tomu málo, tomu nic. Ta krev prostě tekla. Protože mu za lidský života stála. Tekla i proto, abychom my mohli vykročit z našich cinknutých hodnotových systémů, marného bloumaní a prázdné rutiny, a mohli žít naplno – dobře. Náš život je tak vzácný, že Bohu stálo za to dát za něj svého syna. Jeho krev dává smysl našemu životu. Vlévá mu krev do žil. Je v tom ale taky závazek. Pokud někdo našemu životu dal smysl, bylo by teď dobré objevit, v čem ten jeho smysl vlastně spočívá. Jak ho žít dobře? Co že to od nás pán Bůh vlastně chtěl, když to s námi nevzdal po prvním neúspěchu ani po těch dalších? Tady Bible nenabízí žádné snadno aplikovatelné návody. V tom je ten Google praktičtější. I když, ona jsou ta jednoduchá řešení lidské otázky často dost krátkozraká. Petr říká jen: „Pána Boha poznáváte jedině skrze pána Ježíše.“ Pokud tedy chceme nějakou inspiraci, jak žít dobrý život, pokud se potřebujeme zeptat, bude dobré začít právě u Ježíše. Ostatně, přišel prý kvůli nám. Tak toho využijme. Hledejme. Ptejme se. Ptejme se dobře, jak to s námi Pán Bůh vlastně myslel. Má to cenu. Život má cenu. Každý život má cenu. I ten váš. Nevyčíslitelnou. Tak ho žijme. Dobře a svobodně ho žijme. Amen.

Michael Pfann, farář evangelického sboru ve Vrchlabí

Praha, Žižkostel: sázení stromu respektu a porozumění

Cesty ke vzájemnému pokoji jsou různé

Společný iftár s muslimy v pražském Braníku jako příležitost pro odbourávání předsudků

V naší společnosti „visí ve vzduchu“ otázka islámu a s tím spojený strach z neznámého. Také tu rezonuje myšlenka soužití různých náboženských uskupení, složitost vztahů mezi nimi, obavy, odmítání, někdy až nepřátelství.

Když dovolíme, aby naše předsudky ovlivňovaly způsob, jak na „ty druhé“ pohlížíme, jak se k nim chováme, nastává problém. Jako křesťané víme, že před Bohem máme všichni stejnou hodnotu, že není nikdo, na koho bychom měli pro jeho odlišnost (třeba náboženskou, rasovou, či jinou) pohlížet s despektem. Co se s tím dá dělat?

Na biblické hodině v Praze-Braníku jsem zažila něco, co mi dává dobrou naději, že se dá dělat mnohé, abychom se našich předsudků zbavovali. Tématem biblické hodiny byl půst. Mikuláš Vymětal nám přiblížil půst v židovské tradici, kde hraje důležitou roli. Posty se rozdělují na velké a malé a jsou povinné. Půst zahrnuje několik rovin. Jednak je to nahrazení oběti, dále je půst vyjádřením pokání, lítosti nad hříchy (naříkání), a také má rozměr sociální (co si odepřu, můžu poskytnout potřebným).

Bratr Jaroslav Pechar hovořil o půstu v křesťanství, který navazuje na židovství, není však povinný. Je to něco blízkého mezi námi a Pánem Bohem. Hluboké usebrání, zamýšlení nad svým životem, vyznání vin, snaha o narovnání všeho, co nás vzdaluje od Boha. Půst bývá také součástí přípravy na křest. Nepostíme se, když je Ježíš s námi (například v neděli). A je tu také rozměr sociální (co jsi neprojedl, rozdej).

Do našeho společenství byli pozváni muslimové. Sefa Sirinbilek nás seznámil s postem muslimským. V islámu se rozlišují povinná a dobrovolná postní období. Přiblížil nám svatý měsíc ramadán, kdy je půst povinný. Věřící se postí, aby se pevněji spojili se svým Stvořitelem. Hladovění má postícímu především otevírat brány duchovna a spirituality. Je to pro ně požehnané období, ve kterém intenzivně čtou Korán, rozjímají a modlí se. Zakoušejí oživení své víry, obnovení společenských vztahů. Zároveň je ramadán měsícem solidarity s těmi, kdo hladoví a žízní. Součástí obřadů během ramadánu je iftár إفطار) , arabsky dosl. „snídaně“) – první jídlo (obyvkle slavnostní večeře) po západu slunce.

Muslimové se shromažďují, aby společně přerušili půst. Začíná se modlitbou. Je to příležitost k setkání a upevnění vazby mezi bohatými a chudými. Vznikají nová přátelství, a vzájemné představy o druhých, mnohdy plné předsudků, se proměňují ve starostlivé a láskyplné soužití. Naši hosté byli Turci, členové z.s. Mozaiky platform dialog. Je to nezisková organizace, která usiluje o vytváření dialogu mezi lidmi různých ras, národností, náboženství a názorů, aby se šířilo porozumění, tolerance a pochopení.

Po setmění začali naši muslimští přátelé nosit na stoly večeři – iftár. Byly to dobroty turecké kuchyně – od datlí přes výbornou čočkovou polévku, hlavní jídlo – kuřecí maso, rýže, zelenina, luštěniny, až po skvělé moučníky, včetně baklavy. A samozřejmě rozmanité nápoje. Přitom se povídalo, čas příjemně plynul. Celý večer probíhal ve znamení vstřícnosti, porozumění a vzájemného poznávání. Je to dobrá akce pro hledání cesty smíření a pokoje, co myslíte?

Lia Valková, evangelický sbor Praha-Braník

Praha – Radotín: večer v sederovém stylu

Fotbalem proti rasismu

Turnaj v malé kopané Církve československé husitské

Letos připadl již 10. ročník turnaje v malé kopané, pořádaný náboženskou obcí Církve československé husitské Praha - Radotín, na 11. května 2024. Toto sportovní setkání je vždy pořádáno nejen kvůli vzájemnému setkávání týmů z různých koutů České republiky, ale také jako skvělý způsob pomoci – tentokrát se vybíraly peníze na zdravotní vybavení lůžka pro Petru M., která trpí Aspergerovým syndromem a přidruženým mentálním postižením.

Celkem se přihlásilo 8 týmů a účast byla mezinárodní. Mezi stálice tohoto turnaje, kterými jsou Pražský výběr CČSH, Boží Bojovníci (Absolventi UK HTF), KC Mana Vršovice a DPC Maják, se tentokrát přidali i týmy Mongaguá z Ústí nad Labem, polský tým Wielunských orlů a německo-český tým Ahmadíja, muslimský spolek, pod vedením nehrajícího kapitána a místního imáma Kashifa Janjuy. Rozmanitá skladba účastníků tak napovídala, že se bude jednat o nevšední sportovní zážitek. Počasí nám přálo, venkovní hřiště byla připravená a tak nic nebránilo tomu, užít si skvělý den plný zábavy, sportovních výkonů a nových setkání.

Všechna družstva odváděla skvělé výkony a diváci, kterých bylo jako vždy dostatek, fandili svým oblíbeným týmům a vytvořili krásnou atmosféru. Zápasy byly napínavé a díky skvělé práci rozhodčích vše probíhalo hladce. Jelikož šlo o turnaj mezinárodní, dorazila mezi diváky i vzácná návštěva, konkrétně Dr. Robert Řehák, zvláštní zmocněnec z Ministerstva zahraničí.

Za zmínku jistě stojí i úžasný tým již zmiňovaného Mongaguá Ústí nad Labem – jež nastoupili s nejmladším týmem tohoto turnaje. Hráči ve věku cca 9-13 let statečně bojovali proti týmům dospělých a předvedli obdivuhodný výkon!

Ceny pro vítěze pocházely s chráněné dílny FOKUS Vysočina, jejímž posláním je podporovat lidi s duševním onemocněním a jinými handicapy, v posílení jejich samostatnosti a sebedůvěry tak, aby mohli vést plnohodnotný život podle svých představ. Ti nejlepší se tak mohli těšit na krásné trofeje v podobě jedinečných keramických květináčů, doplněných o překrásné květiny.

Na krásném třetím místě se umístil Pražský výběr CČSH, stříbrné medaile vybojoval německo-český tým Ahmadíja, muslimský spolek. První příčku letos zaslouženě vybojovali polští Wielunští orli.

Na této akci se sešli lidé různých vyznání i národností a bylo krásné sledovat, jak jsou nadšení a ochotní bojovat společně za dobrou věc. Sport všechny spojil a překážkou nebyla ani jazyková bariéra. Sportovní klání se tak bez zbytečné skromnosti zařadila mezi aktivity odkazující k mezinárodním dním proti rasismu, jež doprovází hesla „důstojnost pro všechny“ či „společně proti rasismu“.

Při předání cen vítězům měl pan Dr. Řehák z Ministerstva zahraničí krásný proslov, ve kterém ocenil zápal všech sportovců pro dobrou věc. S jeho slovy, že i takováto akce dokáže měnit svět k lepšímu, musíme jen souhlasit.

Během turnaje se pro paní Petru M., která je klientkou týdenního stacionáře Dobromysl v Srbči, vybralo 13 tisíc korun. Tato částka bude použita na úhradu zdravotních pomůcek a zbytek poukázán na účet stacionáře Dobromysl.

Děkujeme všem účastníkům i divákům za krásně strávený den, nevšední sportovní zážitky a v neposlední řadě i pomoc paní Petře M.

Těšíme se na příští turnaj!

David Hron, Farář náboženské obce Radotín

Čáslav: Bašta pro všechny

V neděli 16. června 2024 se konal 4. ročník multižánrového fairtradového festivalu na hradbách Bašta pro všechny“, letos v romském stylu. V tomto stylu proběhly už dopolední bohoslužby, při kterých byl jedním z hostů také celocírkevní farář pro menšiny Mikuláš Vymětal, který se též ujal kázání. Pro ně si zvolil část žalmu 8.

„Člověk je ten, který je předmětem Božího zájmu. A to se hodí k Mezinárodním dnům proti rasismu. Člověk bez přívlastku, jakýkoliv člověk, člověk každé barvy kůže, každého jazyka i každé sexuální orientace je ten, o kterého Bůh stojí. […] ‚Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv.‘ Těmito slovy začíná Všeobecná deklarace lidských práv. Jak vidíme, je to velice blízké žalmu, mluvícímu o nemluvňatech a kojencích a o člověku korunovaném slávou a důstojností. Když tuto větu budeme číst od konce, rozjasní se nám: ‚Korunuješ ho slávou a důstojností, jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu.‘ Lidská sláva a důstojnost je v tom, že nejsme úplně rovni Bohu. Když chce být člověk Bohu na roveň, nedopadá to dobře,“ zaznělo například v kázání.

Během bohoslužby představil pan Koloman Staněk svůj překlad Nového zákona do romštiny. Ten se rodil dlouho – přípravné práce zabraly celkem 12 let. Překladatel totiž nejprve ručně zapisoval romský text, do počítače byl přepsán až později. Nakonec bylo ještě třeba překlad připravit ke knižnímu vydání, čehož se ujal sbor Církve adventistů sedmého dne v Třebechovicích pod Orebem. Právě díky jeho péči překlad koncem roku 2022 vyšel. Pan Staněk se při svém vyprávění nevyhnul emocím. A najdete je i přímo v knize. „Romové, přeložil jsem pro vás do romského jazyka knihu, která je mi nejdražší – Bibli. Děkuji Bohu, že mně dal sílu, rozum a také lidi, kteří mi pomáhali,“ uvádí v předmluvě O Névo Zákonos.

Hlavním hostem letošního festivalu byl houslový virtuos Marek Balog a jeho hudební hosté, dále romský tanečník Nikolas Petík z Pardubic, který s sebou přivezl také skupinu romských tanečnic, se kterými spolupracuje v rámci své projektové práce na základních školách.

V průběhu festivalu bylo možné ochutnat romskou kuchyni, fairtradovou kávu, čaj i víno, samozřejmě nechyběla velká fairtradová soutěž a výtvarná dílna.

Festival „Bašta pro všechny“ se opět vydařil, vytvořili jsme prostor pro setkání dvou kultur a konkrétních lidí, věříme, že je to bašta proti nenávisti a předsudkům. Akci pořádal Dobročinný spolek Marta a Evangelický sbor v Čáslavi v rámci Mezinárodních dnů proti rasismu za finanční podpory města Čáslav a Českobratrské církve evangelické.

Drahomíra Dušková Havlíčková, farářka evangelického sboru v Čáslavi