Hospodin na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři. I řekl Hospodin Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ I promluvil Kain ke svému bratru Ábelovi... Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej. Hospodin řekl Kainovi: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ Odvětil: „Nevím. Cožpak jsem strážcem svého bratra?“ Hospodin pravil: „Cos to učinil! Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země.“ (Gn 4,5-10)
Řekne-li někdo: „Já miluji Boha“, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. (1J 4,20)
Kázání proti rasismu?
V Písmu nalézáme mnoho textů o lidskosti, o lásce k bližnímu, o milosrdenství. Bylo by poměrně absurdní, kdyby Bible vybízela, k něčemu tak zřejmě nedobrému, jako je rasismus. Přesto jsou naše dějiny s vyvyšováním jedněch a ponižování druhých, na základě toho odkud kdo je, velmi úzce spjaty. Všichni jsme z jedněch rodičů, píše se. Jenže hned ve druhé generaci se děje ta tragédie s Ábelem. Kain svoji situaci nezvládá, žárlí, neovládá svůj hněv a udělá hrůzný čin proti bratru. Je vyhnán od svých blízkých, odchází mimo střed, tam někam jinam a bere si ženu z jiných národů.
Střed je tam, kde jsme my nebo náš kulturní a hodnotový prostor. Vše, co je mimo střed, je zastřeno lehkou mýtickou tmou a může se tam schovat vše nepěkné, na co světlo dopadat nemá, co má být více či méně vytěsňováno. O prostoru mimo střed se toho nemusí tolik vědět a zároveň je jasné, že to správné se děje ve středu, mimo okraj. Linie Adama a Šéta je ta správná, Kain je omyl. Jenže! Podle tradice se Kainova linie přes Lámecha a Noeho, který si vzal Lámechovu dceru, zase po potopě vrací do hry, takže ani Kaina nemůžeme lehce přehlédnout.
Kain tedy neustál svůj hněv. Hněv v nás je, máme jej přemáhat, aby naše tváře nebyly sinalé, jak píše Genesis. Ještě před tím, než Kain udělá ten hrůzný čin, tak se ho Hospodin ptá: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.” Jinými slovy: ještě to můžeš změnit, zastav se a rozvažuj, máš vládnout nad svým hříchem, máš vládnou nad svým hněvem.
Když se dokážeme hněvat na ty, které máme rádi, je vůbec možné abychom dokázali zvládat svůj vztek vůči těm, kteří jsou od nás vzdálenější? Kteří jsou mimo střed?
Nakolik souvisí rasismus právě s tím, že jiný národ znamená jiné božstvo? Strach z narušení středu? Strach z odvedení potomků? Za svou praxi jsme slyšela mnoho příběhů, kdy maminka ženicha, katolička, byla nešťastná, že si její syn bere evangeličku. A naopak. Maminka evangelička nechtěla mít v rodině katoličku. Být mezi svými je bezpečné. Sdílejí stejné hodnoty, jsou zvyklí na stejné náboženské projevy, víme, co od druhého očekávat. Pak je otázka nakolik přistoupíme na rovnici “není od nás, nechceme ho tu”.
Ve filmu je třeba zabít Sekala je velmi zneklidňující jedno. Člověk, který je odjinud, dokonce “jiné víry”, se na špinavou práci sice hodí, ale přeci jen je lepší, aby mezi námi nebyl. Zmizel jako špatné svědomí. A to jsme stále v intencích křesťanství a pohybujeme se pouze v rozhraní “rozličné víry v Krista”. Střed a okraj.
Další balvan lásky, který se po nás chce zdolávat, nacházíme v kontaktu s ostatními, kteří v Krista nevěří. A že jich je! Nemyslím naše tradičně nevěřící bratry, které známe a kterých se tedy bát nemusíme, ale těch dál od nás, z našeho pohledu jiných, emočnějších, agresivních, těch, kteří ještě nenalezli jediný správný způsob života. A že se Evropa snažila kolonizovat a přivážet tu správnou víru mezi ty “jiné”! Samozřejmě když se kácí les, létají třísky….
Jak je lehké si mezi svými popovídat, že ten jejich Alláh asi bude pěkný ptáček… nebo to božstvo s chobotem a několika rukama je taky nějaké divné? Ano, tak si tak poklábosíme, jak jsme na tom lépe, jenže právě tam je začátek konce. Je to jednoduché. Stačí více akcentovat rozdíly mezi námi lidmi a pěkně od plic si o nich s blízkými popovídat. Utvrdit se v tom, jací kabrňáci jsme a jak ostatní jsou mimo. Ted jde jen o to být silnější, mít lepší nástroje a také nás nesmí být málo. A šupky hupky už tou staletími pěkně vyšlapanou cestičkou můžeme jít dál, mineme mnoho hrůz, které udělali majitelé pravdy s vědomím, že “my jsme přece lepší” a oni jsou tak divní, vždyť se ani není co divit, že to tak dopadlo. Není pochopení, není trpělivost, není láska. Místo toho je hněv. Hněv na to, že se mi nedaří, na špatně zaplacenou práci, na nezdary, na špatně vychované děti, na sny, které se nestaly. A ten hněv chce ven a hledá cíl. Kde? Samozřejmě mimo střed. Proč? Vždyť důvody nejsou důležité….
Miluj bližního svého, jako sebe samého, píše se, nebo v Janově listu: Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. Láska k člověku je lehká jen do chvíle, než nás ten druhý začne štvát. A pak stojíme jak ten Kain před Boží otázkou: Proč jsi tak vzplanul? A abychom se vůbec dostali ke Kristovu nároku na lásku k bližnímu, musíme si přestat lhát do kapsy.
(Erika Oubrechtová)